Zápisky tvůrce

The Circus Found Its Poster

For a while, the website was still presenting FleaWinder like the old desktop strip: a row of acts above a taskbar, powered by everyday input. That is true history, and I am fond of it. But it is no longer the clearest picture of what the project is becoming.

The current build begins with a small illustrated place: a ring, workshops, paths, quiet corners, and room for another flea. That shift sounds cosmetic, but it changes the promise. The founding eight are not a fixed product catalogue. They are the people who welcome you into a world that can make room for someone new.

I brought the actual iPhone and Apple TV art onto the site rather than inventing a separate marketing look. The living grounds map and the habitats are game art. They show the version of FleaWinder I want to keep building: tactile, a little secret, warm at the edges, and large enough for a small history without pretending to be an empire.

This also clarified the release story. The next public chapter is the Apple circus on iPhone, iPad, and Apple TV. Windows Classic and macOS remain free little archives of where the show started while the next desktop edition takes its time. The website should make that future visible at a glance.

A Flea Needs a Room

Creating a flea was never meant to stop at choosing an act, a color, and a hat. A character becomes easier to care about when they have somewhere to go after the applause. That is why the habitat work became a real system instead of a single decorative screen.

Habitats now keep their own state and daily rhythm. A flea can settle into a corner, collect the small objects that make it feel used, and carry that sense of place back into the larger circus. The important design question was not which furniture could be unlocked. It was what makes a place feel like it belongs to someone.

The next step connected those rooms to the world itself. A habitat is not a menu tab in costume: it can point outward to a destination, a route, a visitor, or a reason to return. That gives a created flea a life adjacent to the stage rather than treating it as a replacement skin for one of the founders.

The art helped set the tone. Blanket forts, mossy folds, paper ledges, lamps, thread, cups of tea: each is deliberately flea-sized. The circus should feel like a place you lean toward, not a dashboard you manage.

A Map Is Not a Menu

The Living Route began with a refusal: I did not want to add a World tab that was only another list of systems. If the circus was going to have places, those places needed to suggest distance, weather, routine, and the possibility that something had happened there before you opened the screen.

So the world became a route. The ring, workshop, archive, commons, and quiet corners sit in relation to one another. A player can follow an open question, visit a familiar place, or discover that a route has become meaningful because the same people keep passing through it.

That relationship is why the map matters more than a set of destination buttons. A path can acquire a story. A place can become known for a particular rehearsal, a borrowed prop, a late-night conversation, or a recurring bit of weather. The world starts to feel particular without demanding a quest log.

It is also a useful boundary for the whole project. FleaWinder should offer threads, not chores. A route is an invitation to notice what changed, not an obligation to clear every marker before bedtime.

What the Daily Flea Is For

A living circus needs a way to remember public life without turning every private moment into content. That was the reason for the Daily Flea: not a feed, not a notification machine, but a tiny newsroom with reporters, sources, corrections, letters, archives, and enough editorial judgment to leave some things alone.

The newsroom work gave the paper a rhythm. A public consequence can earn a follow-up. A reporter can have a beat and a method. A correction can matter. Repeated events can become the sort of local story that gets retold differently by different people. Those details are small, but they let the circus develop a public memory instead of a pile of disconnected headlines.

At the same time, the performers gained a different kind of history: legacy. A flea can teach, retire, leave behind a technique, or remain important after it no longer holds the center of the ring. That is the opposite of collection-game logic. The point is not to maximize a roster; it is to make influence visible after a moment has passed.

The rule I keep returning to is simple: private scenes stay private unless someone inside the world makes them public. The paper is there to witness the circus, not to expose it.

Keeping a Spatial Circus Small

Putting a circus in a room creates an obvious temptation: make it huge. The better answer for FleaWinder was the opposite. The spatial stage works when it feels like a tiny performance has quietly arrived on a table, a shelf, or a clear patch of floor - something you approach rather than something that takes over the room.

The practical work was all about making that feeling dependable. The stage has to find surfaces, place the acts with enough room to read, respect the difference between devices, and fall back gracefully when a room cannot offer every kind of depth information. The technology is only useful if the performer still feels like the same performer.

That became the visual test: Nova should still read as Nova on a small wire, and Bugg should still be Bugg when the ramp is a few inches long. The goal is continuity of character and gesture, not a technical demo with circus wallpaper.

Spatial play is one more way to be near the troupe. It is not a separate game, a new economy, or a reason to make the player perform for the app. The circus stays flea-sized on purpose.

How the fleas learned to sound more like themselves

This month I spent time on a quieter kind of magic: helping each flea feel more like a tiny performer with a point of view. The goal was not to make the circus louder or more complicated. It was to make the moments between tricks feel warmer, more specific, and less repetitive.

The new voice work gives each flea a clearer rhythm. Pip can be proud without becoming stiff, Nova can notice details without turning into a lecture, and Bugg can keep that bright daredevil spark even when the app is simply idling on a desk.

I also tightened the way seasonal flavor shows up. A spring session should not feel exactly like an autumn one, and a late-night wind should have a slightly different mood than a midday check-in. Those shifts are small on purpose. FleaWinder works best when it feels alive without demanding attention.

The important part is consistency. The same troupe should feel familiar on iPhone, Apple TV, Mac, watch, widgets, and the spatial circus. When a flea becomes more expressive in one place, the rest of the surfaces need to catch up so the project still feels like one world.

That is the thread I keep coming back to: tiny, readable, characterful moments that travel everywhere. The fleas are still small. The circus is still gentle. But they have a little more presence now, and that makes the whole thing feel more cared for.

Natahování blech odkudkoli na iOS

FleaWinder má nyní vlastní klávesnici pro iOS. Nainstalujte ji jednou a každá aplikace, ve které píšete — Zprávy, Poznámky, Safari, kdekoli — tiše natahuje cirkus na pozadí. Každých deset úhozů pošle energetický impuls zpět do hlavní aplikace. Blechy se nezajímají, odkud vstup přichází; prostě chtějí být nataženy.

Samotná klávesnice má cirkusový motiv: tmavé teplé hnědé klávesy, zlaté akcenty na speciálních klávesách a malý energetický proužek nahoře, který se plní, jak píšete. Přechází z červené přes zlatou po zelenou, jak roste váš počet úhozů. Vedle je malý bleší emoji a živý počítadlo, abyste viděli přesně, kolik natahování jste v této relaci provedli.

Nejtěžší částí bylo sdílení dat. Rozšíření klávesnice iOS běží ve vlastním izolovaném procesu — nemohou přímo komunikovat s hlavní aplikací. Řešením jsou App Groups: sdílený kontejner UserDefaults, do kterého mohou klávesnice i aplikace číst a zapisovat. Klávesnice shromažďuje body natahování a ukládá je do sdíleného kontejneru; aplikace je vyzvedne při obnovení. Při té příležitosti jsme převedli stávající Siri Shortcuts a widget intents do stejného sdíleného kontejneru, takže nyní vše proudí jedním potrubím.

Aktivace: Nastavení, Obecné, Klávesnice, Klávesnice, Přidat novou klávesnici, FleaWinder Circus. Nepožaduje plný přístup — žádná síť, žádná data neopouštějí vaše zařízení. Jen úhozy pohánějící blechy.

Cirkus na malých obrazovkách

FleaWinder byl navržen pro široký, tenký pásek nad hlavním panelem — pohodlně na šířku. Telefony jsou na výšku. Aby cirkus fungoval na malých obrazovkách, bylo třeba přehodnotit rozložení, aniž by se ztratilo to, co mu dává život.

The embeddable widget flips to a tall canvas on mobile, stacking the acts vertically instead of spreading them across a ribbon. Anyone dropping FleaWinder into their own site gets a layout that adapts automatically. Four theme presets (dark, light, warm, cool) and a scale parameter let it blend with whatever surrounds it.

Větší výzva byla čitelnost. Na displeji telefonu jsou blechy vykreslené v desktopovém měřítku jen tečky. Přidali jsme přiblížení, které zvětší těla blech, aby jejich kostýmy, výrazy a doplňky byly skutečně viditelné — Pip čelenka, Rex helma, Blaze koruna. Detaily osobnosti, které tam vždy byly, najednou rozpoznáte na délku paže.

Zbytek mobilní přestavby byl méně okázalý, ale stejně důležitý: dotykově přívětivé cíle, lepší škálování písma, responzivní rozestupy napříč marketingovým webem. Nic revolučního — prostě zajistit, aby cirkus vypadal správně, ať ho najdete kdekoli.

Kostýmy, roční období a šéf manéže

Tento týden byl celý o vizuální hloubce. Každá blecha v kolonii teď nosí jedinečný kostým — Nova má slunečník na laně, Rex nosí helmu v kanónu, Blaze dostává korunu pro číslo s ohněm. Drobné detaily, ale dávají každému umělci identitu, kterou rozpoznáte na první pohled.

Samotné jeviště se mění s kalendářem. Sezónní částicový systém sype sníh v zimě, třešňové květy na jaře, světlušky v létě a poletující listí na podzim. Je tu i jemný denní/noční nádech navázaný na vaše reálné hodiny — pásek se oteplí za zlaté hodinky a ztmavne po setmění, s jasnějšími hvězdami na noční obloze.

Největší novinkou je šéf manéže — speciální blecha v cylindru, která se prochází mezi čísly a kontroluje představení. Nevystupuje; dohlíží. Správné nastavení jeho pochůzky znamenalo načasovat jeho chůzi tak, aby dorazil právě v okamžiku, kdy skončí přechod mezi čísly, což dává celému cirkusu pocit choreografie, který dříve chyběl.

Pod kapotou to celé pohání kompletní systém motivů. Osm barevných palet plus automatický sezónní režim, který vybere tu správnou podle měsíce. Každá barva v každém čísle i prvku rozhraní čerpá z aktivního motivu, takže přepnutí působí plynule, ne přilepené.

v1.1.0: Dvě nová čísla

Verze 1.1.0 přidává žonglérské číslo a polykače ohně do sestavy, čímž celkový počet stoupá na sedm živých cirkusových čísel. Obě běží na stejném energetickém systému, který pohání zbytek show — tvé stisky kláves, pohyby myší a klikání.

Žonglér sleduje několik míčků ve skutečných parabolických obloucích. Počet se mění s energií: dva nebo tři při nečinnosti, až šest na plný výkon, s chytáním za zády, když publikum šílí. Správné načasování vyžadovalo oddělit fázi každého míčku, aby se neshlukly.

Polykač ohně využívá stávající částicový systém, ale s novým efektem tepelného mihotání. Délka plamene roste s energií a kliknutí produkují bonusové výbuchy. Nejtěžší část bylo míchání barev — plynulý přechod od tmavě červené u základny po jasně žlutou na špičce, aniž by to vypadalo pruhovaně.

Obě čísla zapadají do stávajícího rotačního systému, takže je uvidíš střídat se spolu s původní pětkou. Pokud si chceš připnout oblíbené, panel Nastavení ti teď umožňuje jednotlivá čísla zapínat a vypínat.

Historie za stránkou Historie

Stránka historie FleaWinderu dokumentuje přes čtyři sta let skutečných bleších cirkusů — od mikroskopických náčrtů Roberta Hooka z roku 1665 po umělce na Oktoberfestu, kteří vystupují dodnes. Její psaní znamenalo číst viktoriánské plakáty, digitalizované novinové výstřižky a překvapivé množství akademických prací o entomologické zábavě.

Nejtěžší bylo rozhodnout, co vynechat. Samotný Louis Bertolotto by zaplnil celou knihu (a on to také udělal — dokonce několik). Kompromisem byla časová osa zachycující hlavní momenty a sada rozbalovacích sekcí pro ty, kdo se chtějí ponořit hlouběji.

Stránka používá ozdobné iniciály, ornamentální oddělovače a patkové písmo, které evokuje letáky a plakáty, jež popisuje. Každá sekce je ve výchozím stavu sbalená, aby čtenáře nezahlcovala, ale první odstavec je vždy viditelný s ozdobnou iniciálou, která tě vtáhne dovnitř.

Veškerý text je dostupný v angličtině, španělštině a němčině. Proces překladu odkryl fascinující místní historii — německé tradice Flohzirkus na Oktoberfestu mají například vlastní linii odlišnou od londýnské a newyorské scény.

Proč jsem postavil FleaWinder

Chtěl jsem něco, co počítač oživí — ne rušivým způsobem, ale jako tichý společník, který reaguje na tvou přítomnost. Většina spořičů obrazovky se aktivuje, když odejdeš; FleaWinder se aktivuje, když přijdeš.

Nápad byl jednoduchý: vzít veškerý vstup, který tvůj operační systém ignoruje — rytmus tvého psaní, rychlost myši, kadenci tvých kliknutí — a nakrmit tím družinu animovaných cirkusových blech. Čím víc pracuješ, tím víc show ožívá.

Postavit to jako průhledný překryv nad hlavním panelem se ukázalo jako správné omezení. Je vždy viditelný, ale nikdy nepřekáží. Nekomunikuješ s ním přímo; prostě pracuješ a on reaguje. Technická výzva spočívala v tom, aby byl skutečně proklikávací a nikdy neukradl fokus.

FleaWinder je milostný dopis viktoriánskému bleššímu cirkusu — skutečné, staletí staré umělecké formě, kde hodináři zapřahali skutečné blechy, aby tahaly miniaturní kočáry a chodily po laně. Stránka historie vypráví celý ten příběh.